Narodil jsem se 3. 9. 1928 v Dolních Dubňanech

Dolní Dubňany je vesnička na JIžní Moravě nedaleko Moravského Krumlova

Tato zasněná krajina tří řek byla domovem českých básníků Otokara Březiny, Vítězslava Nezvala i Jakuba Demla, v nedalekých Ivančicích se narodil i Alfons Mucha a také já. Dětství jsem prožil v rodné vesnici Dolních Dubňanech a v Moravském Krumlově. Po okupaci tohoto města hitlerovskými vojsky jsme odešli i s rodinou do Prahy. Kde jsem prožil své dospívání a kde žiji dodnes.

Od roku 1945 do roku 1949 jsem studoval na Státní grafické škole v Praze. Zde byli mými učiteli Petr Dilinger, Karel Müller a Rudolf Beneš. Později, v letech 1949 až 1950, jsem studoval dějiny umění na Karlově univerzitě. Od roku 1950 do roku 1957 má studia pokračovala na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Vlastimila Rady, kde jsem úspěšně absolvoval u prof. Vratislava Nechleby.

Zabýval jsem  se malbou, grafikou a užitou grafikou, těžiště mojí práce nakonec spočinulo v ilustraci a to především v ilustraci dětských knih. Za ně jsem byl mnohokrát oceněn doma i v zahraničí. Zúčastnil jsem se desítek domácích i zahraničních výstav.

K ilustraci jsem se dostal mnohem později než mojí vrstevníci. První kniha smými ilustracemi vyšla až v roce 1964. Poté však následovala již souvislá řada knižních titulů, které vycházely u nás i v zahraničí a které došli k nejednomu uznání. Shodou okolností mi byli zadávány dětské knížky, v nichž hraje hlavní úlohu vodní živel (Preussler: Vodníček, 1971, Storm: Dešťová víla, 1972, Říha: Jak vodníci udobřili sumce, 1974 atd.). K řešení tohoto úkolu mi přispěl opakovaný dlouhodobý pobyt v násherném místě u Horusického rybníka v jižních Čechách, kde mi klid této krajiny pomáhal k inspiraci a k rozvíjení fantazie.

Postupem času nastala situace, že si mne mnozí spisovatelé přímo k ilustrování svých děl vyžadovali a dokonce se i několik spisovatelů nechalo inspirovat mými obrázky tak, že k nim následně napsali své knihy. 

Dle názoru odborníku i laické veřejnosti jsem řazen k ilustrátorům, kteří výrazně poznamenali světovou ilustraci pro děti, což je pro mne poctou. Uznání nejen odborné, ale i laické veřejnosti aurora vždy potěší, ale rozzářené dětské oči z mých ilustrací v knihách pro děti mi těší i působí teprve onu bytostí radost z tvorby. Neboť kouzelný svět ticha ve kterém se díky obrazu a slovu může fantazie inspirativně a volně rozvíjet je tím, o co jsem se ve své tvorbě snažil a což se mi doufám i mnohdy povedlo. 

"Přeji Všem zdraví, štěstí, lásku a stále krásné, inspirativní zážitky.  Mějme se rádi, dokažme si pomáhat a společně sdílet to hezké, ale mnohdy i to těžké co každý den přináší. Každý den je zázrak a každý den je vzácný."

Jan Kudláček

O Janu Kudláčkovi napsal profesor František Holešovský tento text:

" O KRÁSE HVĚZD, BROUŠENÝCH KAMENŮ A SNĚHOVÝCH VLOČEK"

.. Jan Kudláček se narodil 3. září 1928 ve vesnici u Moravského Krumlova. Je to zasněná krajina tří řek.  Domov českých básníků Otakara Březiny, Jakuba Demla a Vítězslava Nezvala.  V nedalekých Ivančicích se narodil malíř Alfons Mucha. Je to domov Kralické bible, která se stala jedním ze základních kamenů české literatury a české knihy.

Když hitlerovská vojska zabrala v roce 1938 ryze české město, odchází chlapec s rodiči do Prahy. Životní zájem ho přivádí na státní grafickou školu a později Akademii výtvarných umění v Praze.

Genius loci jeho rodného kraje procitá v dětských požitcích a v grafické činnosti, rodí se ze syntézy těchto dvou faktorů a vtěluje se do ilustrace pohádky. Nebyl to proces snadný a neprobíhal jednoduše. Ilustrátor s úsměvem vzpomíná, jak tvořil ilustrace k první pohádkové knize Boháč a noc.

Pracuje s koláží a stříkanou technikou, z dekorativního pozadí se mu vynořují nespočetné hvězdy, květy a broušené plochy kamenů, na nichž už nikdo nepozná, že je ilustrátorova přísná sebekázeň donutila ke dvěma následným kompozičním procesům.

Vedle hýřivých barevných obrazů, čerpajících z barevných efektů hvězdné oblohy i z pokladnic tajících stovky oslnivých drahokamů (Hrubčice u Moravského Krumlova patřily odjakživa k bohatým nalezištím českých granátů a jiných polodrahokamů), rozvíjí jednobarevné kresebné krajkoví konglomerací pohádkových prvků. Jsou docela jiné, a přece organicky jednotné s hýřivě barevnými kompozicemi příloh.

V ilustracích vietnamských pohádek (Když se ryby pásly na nebi) půvabně vyvažuje postavy s okolím, na hýřivě barevných zrnitých a mikroskopicky členěných fakturách pozadí umisťuje barevné siluety postav.

Kontrast povrchů ve figurální složce obrazu a pozadí jejich napětí tvoří specifickou kvalitu Kudláčkova ilustačního umění. Obraz bůvolů v pohádce o Princi Kokosovém ořechu podává nejživější důkaz jeho bohatého smyslu pro barevné harmonie a dekorativní fakory i jeho schopnosti obrazové výstavby ilustace. V ilustacích k Vodníčkovi zaměňuje Jan Kudláček strukturu a melancholickou barevnost hvězdné oblohy strukturami a barevným optimismem vod a jejich břehů. Ožívá v nich pohádkové kouzlo říčky Rokytné s jejími tůněmi, travnatými břehy a strukturou skal. Postavy vodníků ho zároveň přivádějí k novému pojetí - bohatě výrazovému a naprosto zbavenému vodnického děsu, jemuž se dříve nedovedli docela vyhnout ani velcí výtvarní pohádkáři.

Je logické a zákonité, že brzy po Kudláčkově vstupu do ilustrace pohádkového tématu ho ediční politika představuje mezinárodnímu fóru - ilustracemi k Stormově Regentrude a k baletu Petruška.

Navazuje-li v Petruškovi těsneji na svou dosavadní tvorbu, znamená barevný cyklus k Stormově Regentrude, přes veškerou organickou jednotu Kudláčkova ilustračního projevu, přece jen počátek nové éry v jeho tvorbě. Kudláček tu dává novou úlohu květinové složce ilustrace, postavy děje posouvá do specificky konkretizující pohádkové polohy, místo dřívějšího napětí mezi postavami a pozadím nastupuje nová integrující jednotka celku - nedílná v každém případě: ať spojuje postavu s prostředím, nebo se omezuje na jedinou z obou kompozičních složek.

Ze symbolické poezie Stormových obrazů se rodí extáze malířova vidění. Dosahuje vrcholu v okamžiku, kdy kouzelná paní v doprovodu dívky Maren uvolňuje ze studny dešťová oblaka a posílá je žíznivé přírodě. I ta barevná oblaka vidí Kudláček v nádheře barevného skla a drahého kamení, v obdivně symbolické apoteóze spojující živou i neživou přírodu v jediný úžasný celek pohádkové krásy.

Je kladem výtvarného výrazu Jana Kudláčka, že dosahuje kulminace ilustrátorského vývoje ve zralém věku, že se omezil na pohádkové téma, že tvoří oslněn dětskými prožitky z přírody rodného kraje.

Tyto vztahy zakládají jistoty pro jeho další ilustrátorskou tvorbu.

Představa smyslového vjemu kraje spolu se vzpomínkami na setkání a na citové vzruchy, které jsme v ní prožívali, nás vede k citovému odrazu vlastního života, v němž se realita pojí se vzpomínkami na umělecké podněty a s jejich prožitky a kde se konkrétní příroda mění v obecnou. Co bylo dosud intimně subjektivní, stává se obecně platným. Skutečnost, že si Kudláček už jako hotový umělec vyvolil a zamiloval jižní Čechy, jejich vody, kvítí a ptáky na blatech, nic z těchto zdrojů rodného kraje nevyvrací. Tak i nové lásky potvrzují vždy,alespoň v procesu hledání, lásku první.

Jan Kudláček má zvláštní smysl pro barevné harmonie a pro grafické a malířské dekorativní faktury. V Preuslerově Vodníčkovi se mu dostalo tématu, které ho přenáší k vodám - ať půvabné řece Rokytné v jeho rodném kraji, nebo k jihočeským rybíkům s jejich šelestícím rákosím a s básnivými názvy, které obdivuje: směřování ke světu loutek dává jeho postavám zvláštní loutkovou životnost, jakou jsme obdivovali u Jiřího Trnky, třeba že zevně jsou tak jiné, jak jenom při zcela rozdílné motivaci a intuičních zdrojích mohou být. Velké květinové kompozice předsádek ke knize Deštová víla vedou diváka - a Kudláčkovi podobně jako třeba Trnkovi nejde pouze o diváka dětského - k bohaté škále květinových zátiších v textu, v nichž květy plasticky ožívají, kde dívčí postavy vládnou říši listů, květů, ryb a ptáků, kde struktury povrchu proměňují ilustrace v mozaikové sympfonie oken katedrál.

Vzpomínám na Demlovy dětsky naivní dialogy s květinami v Mých přátelích a zdá se přirozené, že malíř, který si jako student s milovaným básníkem dopisoval, dochází alespoň v tvořivém předvědomí k impulsu navázat na tyto hovory polních cest a strání. A činí to v kompozicích k Dešťové víle.

Ale to už jsem se nechtě dostal k emocím, které Kudláčkovi ilustrace navozují, a třebaže zůstává stále svůj, vstupuje do nových okruhů a oblastí, jak mu je stanoví nová témata. Je to mezi jiným i téma z říše hudba: právě Kudláčkův projev nejlépe svědčí o novodobém trendu umění překračovat úzce vymezené hranice jeho jednotlivých druhů. V černobílých kresbách Jana Kudláčka k

Hudebnímu kaleidoskopu vyúsťují ilustrátorovy reminiscence na četbu, která se ho kdysi dávno hluboce dotkla: na paměti Anny Magdaleny Bachové. V každém případě přináší Kudláček nový vklad do tajemného vztahu tónu a linií.

Za léta, jenž uplynula od ocenění Kudláčkovy tvorby na Bienále ilustrací v Bratislavě - vlastně by se mělo říci: od řady poct za jeho tvorbu, kterých se mu dostalo i v Praze, Lipsku a v Bologni - vytvořil četná nová ilustrační díla v knihách pro děti a stal se výrazným pojmem v oblasti pohádkové fantazie. Je možno a je na čase hodnotit jeho tvorbu už v jakési dílčí syntéze - třebaže do celkové životní syntézy, hledíc k jeho vitalitě a rozvoji jeho talentu, zbývá ještě dlouhá tvorba.

Jan Kudláček nevstupoval do ilustace zcela mladý. Počátek jeho dnešního výrazu lze hledat v malém svazečku Korálků, v ilustracích k Perraultově pohádce o Popelce. Začíná to v podstatě obrázky radostných kolážích, ale záliba pro specifické faktury se zde už projevuje a bude pokračovat od stříkaných technik, hladkých efektů broušených ploch a zvrásněných povrchů kamene přes hvězdy a květy až k dnešnímu integrovanému pojetí a řešení plochy. Je to řešení vyzrálé, využívající všech efektů a záludů schopných vyvolat ovzduší fantazijních světů pohádek.

Připomínájí-li nám ilustrace Popelky vroucně zdůvěrněné ovzduší kaple na Karlštejně, v cyklech k Petruškovi a Deštové víle přechází Kudláček už do polohy přímo živelného rozpoutání smyslových podnětů: pojednává se stejnou péčí postavy i prostředí, citlivě rozlišuje mezi ovzduším interiérů a chladnější nádherou vnějška, začíná formovat postavy s plasticitou svérázných loutek. A tak nám pak i cykly Kudláčkových ilustrací připadají jako skladby očekávající ještě novou doplňující variantu prostorovou.

Poslední období Kudláčkovy tvůrčí práce vykazuje dvě oblíbené oblasti, nijak stroze od sebe neoddělené, spíš těsně související, až přecházející do sebe navzájem. Je to oblast emotivně zasahující vnitřní život člověka - květy, kytice, poetický cyklus lamp - a oblast vodní přírody s jejími přírodními i fantazijně pohádkovými složkami. Otázkou, do jaké míry mu k tomu dává příležitost sama tematika literárních děl a do jaké míry je naopak poután ovzduším jihočeských vodních ploch, není třeba řešit: oba vztahy se tu nepochybně uplatní společně. Po Vodníčkovi (1971) vychází Říhova pohádka Jak vodníci  udobřili sumce (1974) a v roce 1981 pro zahraničí Pohádky a legendy o vodách. Kudláček se tu suverenitou renesančního stavitele buduje podvodní architektury stejně živé jako jsou naopak postavy jeho vodníků architektonické. Lze říci, že malíř - výtvarník se pokouší dojít ke scénické výpravě loutkové hry v její celistvosti. Říhův Klouček Smítko (1974) proniká do tohoto pásu vodní fantazie šípem poetických přírodních detailů. Jako malíři cítícímu především barevně je mu dána schopnost docilovat barevných efektů i nejprostší barevnou skicou, květem bodláků, ostružiním, trojicí žalůdů, borovou šiškou.

Kudláčkův exkurs do povídky z chlapeckého života obohacuje tento žánr novou poetickou harmonií.

Kudláčkovi ilustrace k Novému Gulliverovi (1973) musily přece jenom znamenat vykročení na nové území.

Ilustrátor pracuje se symboly a emblémy, vyjadřuje se i nejdrobnějšími detaily různých prostředí, užívá četných zpodobení, v barevném rozvíjení fantazie se někdy až zdá, jakoby překračoval hranice zrakových počitků a mířil dál za ně, k smyslům barvou a tvarem nezasažitelným. Z lyričtěným povrchovým fakturám se tu dostává někdy úlohy zcela samostatné - a tato technická licence umělci dobře vychází - jako samostatný dílčí díl jeho ilustrace. Kudláčkův výtvarný pandán Nového Gullivera představuje mimořádně zajímavý a působivý průnik pohádkově fantazijního živlu do sociálně fiktivní tématiky a vnáší nový pohled do naší ilustace pro děti.

Zcela blízko má Kudláčkův výtvarný výraz ke světu nejmenších dětí - Holčička a déšť, Bílá zima, vlastně do něho zákonitě patří. Je to cesta od složitosti k prostotě, jak o ní píše Blanka Stehlíková.

Kudláček se nikdy neobracel přímo ke zdroji výtvarného umění. Snad je v tom zákonitě obsažen i fakt, že mu bytostně odpovídá svět umělé fantazie, umělé pohádky, jenž může pojednat z tvarovou a barevnou živelností, připomínající poněkud slovanských pandán evropské secese, jak nám ho představuje zejména Bilibin.

Jan Kudláček patří mezi české ilustrátory, kteří výrazně poznamenali světovou ilustaci pro děti. Má nemalou zásluhu v tom, že vnesl nový tón do jisté výtvarné uniformity specifikované obrázkové knihy vydávané na západě. Poslední etapa jeho práce ukazuje, že tento nový tón a hlas se může v budoucnu uplatnit ještě výrazněji.

Bylo by možné zmínit se ještě o dalších vztazích, které navozuje Kudláčkova výstava. Tak třeba o intimně rodinné tématice petrolejových lamp, o tom, co si přináší Kudláček z etnografického bohatsvtví kraje, o technice jeho tvůrčího procesu a podob. Může nás vést ke zkoumání, do jaké míry dovede divák a čtenář přemoci dojem z neobvyklosti a novosti ilustračního výrazu. V dekorativní stavbě obrazu dostává vztah obsahu a formy novou náplň, zlyričtělé povrchové faktury si osvojují samostatnou úlohu a specifické cíle. Tváří v tvář Kudláčkově ilustraci chápeme nově i pravdivost jako základní podstatu umění, poezii a optimismus jako humanistický cíl umělecké tvorby.